Zdá se, že celý svět je motivován penězi. Právě emoce, které se točí kolem peněz jsou ty co nás rozdělují a podporují “nezdravé” soutěžení. Spory kolem penez už rozdělilo nesčetně rodin, partnerů a kamarádu. Všichni chceme být bohatí. Kolik peněz ale potřebuji abych byl bohatý? Až budu bohatý, tak co bude můj další cíl?
Nikdo nechce aby se vědělo, kolik má peněz na účtu, jakou má výplatu a dokonce je tato informace přísně utajovaná ve firmách mezi zaměstnanci. Proč nás to tak štve, že má někdo víc? Vždyť jsou to jen papírky nebo čísla na bankovním účtu a samy o sobě nic neznamenají. Přesto jsme jimi posedlí.
V dávných dobách jsme soupeřili kdo je fyzicky silnější, dnes tuto sílu nebo-li moc představují peníze. Dříve byla důležitá fyzická zdatnost v boji o přežití. Dnes je relevantní množství peněz, které představuje moc, sílu, postavení, ale i obživu a přístřeší. Protože je naše společnost nastavená na mód soupeření a srovnávání, kde peníze jsou zjevně jedním z hlavních měřítek, je toto téma tak citlivé.
Jaroslav Dušek a příběh o banánech:
“Evropský antropolog dělal průzkum u Afrických kmenů a provedl pokus s dětmi. Nakreslil čáru a o kus dál položil mísu banánů. Děti postavil na čáru vedle sebe a řekl: “Děti já řeknu 3 2 1, tlesknu, a vy poběžíte co nejrychleji k té míse a kdo tam bude první, tak má právo tu mísu celou sníst, rozumíte?” Děti přikývly a on řekl 3 2 1, tleskl, a děti se vzali za ruce, společně tam doběhli a společně to snědli. On se divil co to provedli a ptal se, proč to vyřešili tak nezvykle. Oni odpověděli: “Jakou radost by měl ten jeden s celou tou mísou kdyby to všem ostatním snědl?” V naší společnosti bychom odpověděli “velkou”.”
Peníze jsou nástroj, je to prostředek směny a značně nám usnadňuje život.
Jako každý nástroj se může použít jakýmkoliv způsobem, ale samotné ničím nejsou. Můžeme je přetvořit na pomoc, rozvoj nebo technologický pokrok, ale taky si můžeme koupit drogy nebo čistý trestní rejstřík. Na druhé straně je to věc, co představuje hodnotu a tak se stává předmětem válek a sporů, takže působí “zlo”. Pravdou ale je, že jsou to lidské pudy, emoce a snaha soupeřit, které to “zlo” působí. Člověk totiž ztrácí kontext, hodnoty a svět jako celek, a místo toho vidí jen sebe a své “bohatství”.
V běžném životě se honím za prací a penězi. Peníze pro mě představují přežití.
Většinou jsou to práce, které mě mentálně dost vyčerpají a začnu mít potřebu po svobodě, hlubokém nádechu a přírodě. Takže obuju boty a jdu. V přírodě cítím klid, energii a takový ten pocit, že všechno bude dobré, cítím, jak mě hojí a nabíjí energií. Jak tak jdu, tak si říkám, že to co opravdu potřebuji je čistý vzduch, voda, zelená příroda (ta představuje živiny, přístřeší a možnost pohybu), příjemnou společnost lidí, zvířat a svobodu (objevování, tvoření, experimentování, hraní).
Pokud běžný člověk sleduje hlavně ten zisk, peníze a postavení, může se stát, že obětuje velkou část svého času práci, která ho nebaví a vydělané peníze utratí za věci nastrčené marketingem, které nepotřebuje. Tento konzumní životní styl nepovede k životní spokojenosti.
Ve škole nás učí, že hlavním cílem podnikání je zisk, že lidská práce je výrobní faktor stejně jako stroje a půda, že půda (přírodní zdroje) jako výrobní faktor je neomezená.
Dospělá kráva se v účetnictví zařazuje do dlouhodobého majetku a malá telata jsou zbožím. U lidské práce se počítá produktivita a ochota pracovat v závislosti na peněžní odměně. Když jdete na pracovní pohovor do firmy, tak se vás ptají, kolik peněz budete chtít, ale nikdy vám neřeknou, kolik vám dají, protože je to opět další strategie (založená na soutěžení zaměstnanců), jak vybrat schopného člověka, za co nejméně peněz.
Ano, z ekonomického hlediska to celé dává smysl – důležitý je výkon, produktivita a hlavně ten zisk – jinak by to přece nikdo nedělal. Ale co obyčejné lidské hledisko? Člověk nechce být v zaměstnání číslem, nechce vyměňovat svůj drahocenný životní čas za pár korun. Také vidíme, že přírodní zdroje začínají být omezené.
Pokud firmy fungují jen za účelem zisku a dívají se na zaměstnance a přírodu jako na výrobní faktor, vytvářejí nadměrný tlak na své zaměstnance, ničí a spotřebovávají přírodní zdroje aniž by usilovaly o obnovu a udržitelnost a nenesou odpovědnost za znečištění a vyhoření zaměstnanců. Vzhledem ke skutečnosti, že dnes mají největší moc právě velké nadnárodní korporáty, nikoliv vlády, bylo by správné, aby se svojí mocí přijaly i odpovídající odpovědnost. My vidíme systém (loga, názvy, výrobny a velké budovy), který těžko změníme. Tyto firmy však mají vlastníky, kteří mají tvář a jméno.
Je třeba znát své konkrétní cíle a peníze považovat jen za prostředek jejich dosažení, jinak se člověk bezhlavě honí za penězi, kterých nebude mít nikdy dost.
Vnímej sebe jako součást společnosti a prostředí místo slepého sledování toho co nám nastrčil marketing firem. Chtějme pracovat pro firmy, jejichž plánem na příští rok není jen zvýšení zisku o x %, ale i pozitivní společenský dopad. Představ si svět, kde pro firmy jsou lidé na prvním místě a mezi její cíle patří (kromě zisku) i spokojenost zaměstnanců, budování zdravého společenského prostředí a šetření a obnova životního prostředí. Koneckonců firmy jsou také společenstvím lidí, takže když změníš své myšlení, změníš i je.
