Vcházím na vernisáž se svojí kamarádkou, která studovala umělecký směr. Jak se blížíme ke skupince jejích známých, cítím, jak si mě ty osoby měří pohledem. Na můj pozdrav odpoví asi polovina z nich a zbytek se tváří, že vidí skrz mě. Nemám na sobě hipsterkou čapku a k jejich hrůze mám obuté několik let staré boty značky Nike. No a teď, když je ta divná atmosféra, o čem se s nimi mám bavit?
Jak se definuje správný umělec? Tím, že studuje na umělecké univerzitě? Nebo snad jsou to ti, kteří chodí na všechny výstavy a s povýšeneckým výrazem sosají levné víno? A co ti, které na první pohled podle oblečení nerozeznáte od bezdomovce a na druhý pohled zařadíte mezi homosexuály? Podle čeho tito lidé posoudí, zda se se mnou rozhodou konverzovat nebo budou hledět skrze mě? A tady jsem právě pochopila označení “pozér”.
Teorie pozéra
Pozér se vydává za umělce, protože si myslí, že je to cool a usiluje o pozornost. Takový člověk neví, v čem tkví pravá tvůrčí energie. Rozdíl mezi umělcem a pozérem je ten, že umělec přijímá svoji individualitu a tvoří kvůli tomu, že mu proces tvorby přináší šťastný pocit bez ohledu na to, jaký bude výsledek práce. Umělec spoléhá na svoji čistou tvůrčí energii. Naopak pozér lpí hlavně na tom, jakou chválu sklidí za svůj výtvor nebo ještě líp, kolik peněz si za něj bude moct naúčtovat a hlavně, jak cool bude vypadat. Když se ocitneš ve společnosti pozéra, tak se necítíš dobře. Takový člověk se neustále poměřuje s ostatními a snaží se vystupovat tak, jak si myslí, že to dělá správný umělec. Vytvoří si rádoby skupinku pozérů, kde budou vládnout pomluvy a ponižování. Energie, z které jeho jednání vychází, je strach. Strach z toho, že není dost dobrý. Pozér nechápe podstatu tvůrčí energie. Není však vinou pozéra jeho strach. Společnost pořád nechápe lidskou individualitu.
Každý z nás je kreativní, neboli tvůrčí.
Je to přirozená lidská vlastnost. Do jaké míry ji rozvineš, záleží jen na tobě. Pokud přijmeš svoji individualitu, budeš s klidným pocitem v hlavě a beze strachu tvořit. Budeš tvořit, protože tě proces tvorby naplňuje. Nebudeš mít potřebu se s ostatními poměřovat, ale naopak budeš obdivovat lidskou různorodost. Tvůrčí energie je jedinečná, nekonečná a nezcizitelná.
Můj strach a pochybnosti rozpustila kniha Big Magic od Elizabeth Gilbert. Díky ní jsem se konečně utvrdila v tom, že to cítím správně. Tvořím ze své vnitřní tvůrčí energie, která se chce projevit. Když netvořím, mám pocit, že se zblázním, a že mi vybuchne hlava. Ta energie chce prostě ven a na výsledku nebo hodnocení mi nezáleží.
Kniha Big Magic mě svým obsahem tak oslovila, že jsem si z ní udělala výpisky, které jsem shrnula v ebooku (k přečtení zde). Když jsem si dala informace z knihy dohromady s informacemi, které jsem už věděla, došla jsem k následujícímu závěru.
Člověk může čerpat inspiraci ze dvou zdrojů.
Prvním zdrojem jsou negativní emoce. Může to být jakékoliv drama, např. nešťastná láska nebo když vám někdo ráno plivne do snídaně. Když to vložím do kontextu Maslowovy pyramidy, jedná se o jakési narušení základních potřeb, např. ohrožení bezpečí (ohrožení válkou, společenské nepokoje, atd.) nebo nedostatek společenské sounáležitosti (nešťastná láska, šikana ve škole, v práci, v rodině, atd.). Tento zdroj inspirace je zaručený a snadno dosažitelný. Tak jako je jednodušší věci ničit než budovat, negativní emoce si navodíme snadno.
Druhý zdroj je ctnostný. Je to čistá tvůrčí energie. Řekla bych, ta nejvyšší energie, jakou člověk má. Když to opět aplikuji na Maslowovu pyramidu, jedná se o ten nejvyšší bod – seberealizace. Byť je obtížnější dostat se do tohoto stavu mysli, inspirace z tohoto zdroje je osvobozující a mnohem silnější. V tomto okamžiku nepracuješ, ale hraješ si. Tvořivou činností se ztratíš v čase a prostoru, cítíš ryzí štěstí a vyjadřuješ svoji individualitu. Právě kniha Big Magic se zabývá tímto zdrojem inspirace. Popisuje všechny aspekty tvořivosti jako člověku přirozené a poukazuje na důležitost toho, aby si člověk vypěstoval zdravý vztah se svojí tvořivou energií.
Maslowova teorie říká, že je třeba mít uspokojeny všechny spodní vrstvy pyramidy, aby se člověk mohl zabývat seberealizací. Jak však vysvětlí paradox toho, že si člověk odepře některé věci, které spadají do spodních vrstev, jen kvůli tomu, aby mohl tvořit? Dělám to i já. Čas od času si odepřu některé věci, abych měla peníze na materiál a čas na tvorbu, která mi přináší šťastný pocit. Proto si nemyslím, že je potřeba mít všechny spodní vrstvy plně uspokojeny. Tento paradox vysvětluje hlad po sebevyjádření a seberealizaci. Pro některé lidi je vrcholová část pyramidy stejně důležitá jako ta spodní.
Seberealizace znamená: „The desire for self-fulfillment, namely the tendency for him [the individual] to become actualized in what he is potentially.”
Tzn., člověk má žít v integritě s tím, kdo doopravdy je a dosáhnout tak svého potenciálu. Pokud chceme vědět jaký je náš potenciál, musíme nejdřív poznat sami sebe – svoji individualitu. Tím, že příjmeme naši individualitu se všemi pozitivy a negativy můžeme dosáhnout svého potenciálu. Vyjádření naší individuality jakoukoli formou je kreativita.
Expressing individuality is creativity.
Vzhledem k tomu, že je tvorba vysoce individuální, lze posuzovat, zda je výtvor dobrý nebo špatný pouze subjektivním názorem jednoho člověka. Kritéria hodnocení popisuji ve svém dalším článku zde.
