Mám ráda přírodu. Vím, že bez ní nemůžu žít a s odporem sleduji, jak jí lidstvo zasazuje jednu ránu za druhou. Není to žádné tajemství, je toho plný internet. Kdo tomu pořád nevěří, ten se pravděpodobně nachází ve fázi popření.
Noviny, internet i sociální média jsou plná zpráv o blížící se ekologické katastrofě. Ukazují děsivé obrázky odpadů, zničené krajiny, mrtvých zvířat nebo grafů a předpovědí. Snažím se vyhledat ty nejspolehlivější zdroje, abych zjistila, co z toho je pravda. Sleduji dokumentární filmy jako Plastic Ocean, The True Cost, Death by Design, Cowspiracy a další. Problém je, že čím víc informací získávám, tím hůř se cítím.
Snažím se ze všech sil něco změnit.
Už několik let jsem veganka, nosím si vlastní lahev a boxy na jídlo, třídím odpad, při nákupu potravin se snažím vyhnout jednorázovým obalům, upřednostňuji lokální a sezónní potraviny, omezuji nákup oblečení a když něco potřebuji, tak se nejdřív podívám do second handů, sadím kytky, chodím dobrovolně uklízet odpadky a sem tam podpořím nějaký eko neziskový projekt, vzdělávám se v eko oblasti a snažím se inspirovat okolí. Snažím se snížit svoji celkovou spotřebu.
Přes všechnu snahu mám pocit, že je moje úsilí jenom kapka v moři.
V současném konzumním systému není možné žít 100% eko. Každá cesta tramvají, nabití mobilu nebo spláchnutí záchodu není eko. Takhle si můžeš postupně odepřít úplně všechno. Dokonce jsem byla rozhodnutá i o tom, že nechci mít děti. V podstatě celá moje existence ničí planetu.
Obchody plné lidí, nacpané košíky jídlem a harampádím, které nikdo skutečně nepotřebuje, ale je to levné, tak co. Každý chce kupovat, brát, mít víc, mít to, co ostatní kolem. Tohle sledovat ve mě vyvolává úzkost.
Cítím beznaděj, frustraci a jsem vyčerpaná.
Čím hůře se cítím, tím víc chci vědět, proč to tak je a něco s tím dělat. Takže získávám další informace a pídím se po tom, kde je problém. Jenže tohle celé moje pocity jen umocňuje. Je to začarovaný kruh nebo spirála sebedestrukce.
V honbě za informacemi a lidmi, kteří myslí jako já, jsem narazila na Extinction Rebellion a zúčastnila se jejich přednášky. Zazněla tam všechna aktuální data a fakta o blížící se ekologické katastrofě. Přednášející nebyla optimistická a mluvila o možných scénářích zániku lidstva. Na přednášce se několik lidí rozbrečelo a několik odešlo.
Je to jakoby vám někdo řekl, že za pár let zemřete, a k tomu všemu si za to můžete sami.
Možnost vyhynutí zničením podmínek pro život na Zemi je reálná. Nikdo vlastně přesně neví, jak to vyřešit. Vstřebávání informací o klimatických změnách je jako čelit vlastní smrti. Vyrovnání se se smrtí však není vůbec jednoduché. Vina a odpovědnost je přitom tvoje.
Klíčem k vyřešení problému je změna celého systému – odvrácení se od konzumu a nastolení udržitelnosti. Když k tomu přičtete velký objem informací a nátlak ze strany médií, je jednoduché nechat se bojem proti změnám klimatu úplně pohltit a upadnout do klimatické deprese.
5 fází vstřebávání informací o klimatické změně jako analogie vyrovnávání se se smrtí:
- popření – v této fázi člověk nevěří, že je to pravda. Fakta jsou tak extrémní, že tomu prostě nejde věřit; zpochybňování informací;
- vztek – když tomu člověk pořád nevěří, označuje všechny jako ekoteroristy a je agresivní ke všem, co se snaží chovat ekologicky. V opačném případě máte potřebu řvát na každého debila, který si na jedno jablko nebo banán v obchodě vezme plastový sáček nebo dokonce na maso, které už v plastovém obalu je. Účastníš se aktivistických eventů a chceš všechny okolo informovat o celé situaci a motivovat je ke změně. Reálně ale vypadáš jako blázen a extrémista. Nakonec to celé stejně nikam nevede, ba naopak štveš lidi proti sobě;
- smlouvání – tuto fázi jsem nezažila, ale v podstatě se člověk snaží najít pozitiva na celé situaci; podobá se to fázi popření;
- deprese – pocit frustrace, bezmoci a bezvýchodnosti situace. Nic nemá smysl, stejně všichni za pár let umřeme. Dokonce může vzniknout takový stav mysli, kdy sereš na nějakou ekologii a začneš znovu používat plastové sáčky v obchodě, protože je to stejně jedno;
- smíření – konečná fáze, kam jsem i já naštěstí dospěla. Je třeba přijmout všechny možnosti, které mohou nastat; přijmout smrt jako součást života; Aktivně se snažit chovat ekologicky, ale přiměřeně tomu, co je v mých silách s vědomím, že úspěšnost je nejistá.
Co mi pomáhá:
- uvědomit si, že celý ten problém je větší než já a že není v mé moci to celé napravit;
- vědomí toho, že v aktuální situaci a s dostupnými zdroji a možnostmi dělám maximum;
- uvědomění, že jsem jen člověk, a že se musím postarat o své duševní zdraví;
- přijetí smrti jako součásti života (bez smrti by na Zemi nebyla rovnováha);
Nejvíce mi však pomáhá tato myšlenka:
Pokud je lidstvo tak hloupé, že se samo zničí, tak si vyhynutí zaslouží a má to tak být. Pokud se vzchopí a zachrání se, tak bravo! Dokázali jsme to! Oba konce jsou možné a odpovídající tomu, jak se zachováme. Co se má stát, se stane. Přijmi obě varianty jako možnosti a najdi pokoj v duši.
